Jessie Ware a její podmanivé Devotion

Poslední dobou se mé uši zaměřují také na hudební žánr, který jsem dost dlouho opomíjel - soul.  Nejdříve jsem se nemohl nabažit umělkyň s božským hlasem jako např. Whitney Houston, nebo jsem propadl nahrávkám slavného Motownu (např. The Supremes v čele s Dianou Ross). A také se mi dostala do rukou aktuální soulová nahrávka, která mne naprosto omámila. Je to debut nadějné britské zpěvačky Jessie Ware, které nazvala Devotion.

Album poslouchám s přestávkami prakticky neustále od dob vydání a líbí se mi čím dál více. To je pro mne dost důležité znamení, že si mám desku opatřit i ve fyzickém stavu. A světe div se - kulatá placka už je doma. Elegantní booklet s neméně elegantním hudebním obsahem. Jedná se o takový mix soulu a popu, místy Jessie zamíří trochu i do hip-hopu. Nahrávkou prostupuje tak kouzelně chladná atmosféra, že je velmi těžké odolat. Prosím, seznamte se s Jessie Ware. Myslím, že tu máme velmi velký příslib do budoucna. Neuvěřitelný talent a pro mne jedno z největších překvapení tohoto roku. Škoda, že jsem prošvihl její živý koncert v Praze, ale tak co ... člověk nemůže mít vše. Ale radost z poslechu této desky mám pokaždé.

Pro tento blog jsem vybral singl Wildest Moments.

Jaká to nádhera s Eels?

Kapelu kolem charismatického frontmana Marka Olivera Everetta (zkráceně Mr. E) poslouchám už velmi dlouho a přestože znám jejich výběr největších hitů nazpaměť a zrovna tak některé položky v pestré diskografii, stále jsou pro mne záhadní.  Pokaždé, když vyjde jejich nové album, nikdy netuším co mohu očekávat. Eels mají svůj jedinečný, snadno rozpoznatelný zvuk, který si opravdu s ničím nespletete a především hlas Mr. E, kterého bych s drzostí svoji vlastní postavil vedle Toma Waitse a nevypadalo by to vůbec blbě. Přesto je každé jejich nové album velmi dobrodružnou jízdou.

Od vydání alba Hombre Lobo jsem neočekával nějaký výrazný posun. Stále to byli ti staří známí a experimentující "úhoři", ale byla to nuda. Od té doby jsem se jim moc nevěnoval. Nyní vydávají nové album Wonderful, Glorious a já jim dal další šanci. A pánové velmi příjemně překvapili.

Čekat naprosto něco diametrálně odlišného od jejich předešlé tvorby je vyloučeno. Eels si razí stále svoji osvědčenou cestu, ale přesto je tu něco jinak Není to nuda! Na novém albu jsou opravdu výtečné pecky, které sice nejsou na první poslech, ale pokud jim dáte chvilku, určitě se Vám zalíbí a budete chtít další a další.  A živé provedení některým písním dokonce sluší více, než na studiovce. Což je sice fajn, ale mohli by už k nám dorazit, že ano? :)

Seznamte se: Karamazovi ze Seattlu

Ivan & Alyosha - to jsou jména, které by každý literaturou obohacený člověk měl dobře znát. A pokud zrovna drahý internetový čtenář klasické literatuře neholduje, takový Petr Zelenka dostal tyto jména do většího povědomí a mnohem efektivněji. A nebo to jsou jména, která znamenají slibnou budoucnost v oblasti hudební a na ty se zkusíme v dnešním článku zaměřit. Ivan & Alyosha.

“I left my family and my home/to fight the battle on my own
I stole a car and drove away/but in my hate St. Paul did say
‘Glorify the Lord above/with your drink and making love
Glorify the Lord my son, with your whisky and your gun.”

Běž domů Ivane, čeká tě Alyosha. Ne, ale už teď opravdu vážně!  Minulý týden mé ctěné ucho objevilo tuto velmi zajímavou kapelu a musím říci, že opravdu příjemnou a pohodovou. Kluci hrají jakousi směs indie folku, občas trochu zabrousí i do country a někdy rozpoznáme i nějakou tu elektrickou kytaru. Přesto je nová deska All The Times We Had příjemným zpestřením všedního dne a dokážu si představit (ačkoliv nejsem řidičem), že bude báječně fungovat při cestách autem. Nejlépe pořádně nabušeným kabrioletem prohánějícím se krásnou krajinou kdesi v Kalifornii (nebo v Seattlu, jak chcete).  Z desky, ať už jsou texty zaměřené jakkoli, sálá neuvěřitelně pohodová a pozitivní atmosféra. To mám rád. A v následujícím songu "Don't Wanna Die Anymore" se tato atmosféra ještě více znásobí. Až si to pustíte, uvidíte proč.

Valdimar vás vidí!

Island. To je místo, kam bych se chtěl jednou podívat. Je to naprosto fascinující země a kromě přírodních zázraků zde můžeme narazit na velmi bohatou hudební kulturu. Na mém blogu se s tímto ostrovem budete setkávat velmi často, protože je to pro mne velmi důležitý a stále neprobádaný zdroj nové a zajímavé  alternativní hudby. Nedávno se ke mně dostal nový singl kapely Valdimar, nazvaný "Sýn" a po prvním poslechu jsem byl naprosto uchvácen. Bylo velmi těžké se dopátrat dalších skladeb, nicméně se podařilo a najednou se jako z čistého nebe objevilo i nové album "Um Stund", na kterém se právě tento singl nachází.   Kapelu Valdimar (a především je to díky sametově zabarvenému hlasu Valdimara Guðmundssona) jsem si tak trochu zařadil vedle Elbow, ale to je pouze jen můj subjektivní pocit a je jasné, že obě kapely nemůžu takto přímo srovnávat. Ale co naplat, příjemnou náladu mi obě skupiny dokáží nabídnout vrchovatou měrou.

Pokud se Vám náhodou singl "Sýn" zalíbí, můžete také zkusit písničku "Andartak", nebo si rovnou sehnat celé album, protože se opravdu povedlo.

Labutí píseň R.E.M.

Asi bych si nikdy neodpustil, kdybych nezačal mojí nejmilovanější kapelou vůbec. Kapelou, která mi ukázala ten správný směr k hudbě, která mne přesvědčila začít dělat muziku aktivně a která mi dokonce našla moji spřízněnou duši. Nebýt R.E.M., bůh ví, co by se všechno v mém životě (ne)událo. Je to pro mne prostě zásadní kapela a navždy bude a jsem opravdu velmi rád, že to jsou právě oni. Michael Stipe, Petr Buck, Mike Mills a Bill Berry.

Jaké bylo mé velké překvapení, když minulý rok moji "miláčci" ohlásili rozpad. Byl jsem z toho velmi smutný - však sotva vydali skvělé album Collapse Into Now a teď se najednou chystají ukončit svoji činnost? Cože?  Škoda, že jsme se nedočkali posledního turné, bylo by to skvělé vyvrcholení jejich dlouhé, třicetileté kariéry. Nicméně po nich nám tu zůstalo mnoho skvělého (někdy nedoceněného) materiálu a následující píseň nazvanou "We All Go Back To Where We Belong", která se nachází na úplně posledním výběru největších hitů, osobně považuji za jejich vynikající "labutí píseň". Důstojné rozloučení se vším všudy. R.E.M. FOREVER!

Začínáme

Každý první publikovaný příspěvek na nově vznikajícím blogu je většinou taková povinná, rutinní záležitost. Máte všechnu práci teprve před sebou a tyhle vaše první slinty stejně nikdo nebude číst. Takže co s tím uděláte? Buď začnete nic neříkajícím textem, zkusíte něco neotřelého, nebo se rozpovídáte o čem blog bude. Nic mezitím snad ani být nemůže. Nebo snad ano? Moc rád bych se mýlil. Nicméně - pokud se přesto najde někdo, kdo si toto laciné ublognutí přečte, toho velmi srdečně vítám na mém blogu. Dobrý den. Tak a nyní už k věci.

Proč jsem se rozhodl psát si blog?  To je velmi těžká otázka, na kterou si nějakým zvláštním způsobem nemohu pořádně odpovědět. Jednak proto, že už mám za sebou mnoho napsaných blogů, ale všechny skončily na internetovém smetišti, tzn. jsou takřka nedohledatelné. A druhak - že už mi psaní chybí.  Chtěl jsem tvořit blog osobního směru - ale na tyto citové výjevy z každodenního života mi skvěle (a statečně) slouží Twitter, takže o čem vlastně psát?  A náhle mi vnitřní hlas řekl: "Ty vole, přece o hudbě, né?" A já věděl, že to bude ono.

Hudba je to co mám rád už od dětství, sám jsem aktivním muzikantem a šíleným pasivním posluchačem hudby všeho druhu. A co se týče toho poslechu - tímto směrem se bude orientovat tento blog. Tedy doporučovat hudbu, která se mi líbí. O tom, co je dle mého skromného názoru dobré. K tomu nebudou chybět i nějaké mé poznatky, nastudovaná fakta i nefakta a také samozřejmě nějaká ta kritika. A pokud to čas dovolí, možná se sem tam zmíním o mých hudebních aktivitách.  To je ještě všechno otázka budoucnosti a času. Tedy hlavně toho času. No možná i píle.

Nyní mi zbývá už jenom počítačovému světu vzkázat krátké - Hello World - a už se těším, jak to tady rozjedu.
Tak směle do toho!